Plány ministerstva (vlastně ministerstev dvou – financí a školství) nemíří totiž ve svých důsledcích k ničemu jinému než k likvidaci veřejného školství. Tato likvidace bude jistě postupná, ale zásadní (a pro současné školáky nevratné) škody jsou páchány již dnes. V čem spočívají největší rizika současného vývoje?
Podfinancování škol
Už v současné době jsou prostředky vynakládané na rozvoj a vybavení českých škol naprosto nedostatečné. V resortu, jenž je v civilizovaných zemích pokládán za vlajkovou loď každé vlády a prioritu každého rozpočtu, chybí peníze nejen na zaplacení kvalitních odborníků – učitelů, ale školy běžně nedosáhnou ani na základní vybavení, jakým jsou učebnice nebo třeba i jen závěsy do oken. Aby umožnili alespoň živoření, musí ředitelé proměnit své školy v reklamní loviště pochybných firem nebo se účastnit obecních, ministerských či evropských projektů, jež mají pro vzdělávání v nejlepším případě nulový význam. Je to dosti paradoxní situace: mají-li mít vůbec podmínky pro vzdělávání, musí se školy zabývat vším jiným, jen ne vzděláváním…
Nu, a i tento neuvěřitelně špatný stav se má nyní změnit k horšímu: byl předložen plán na změnu financování škol. Od příštího ledna má dostat plné finanční zajištění pouze ta škola, která naplní své třídy na průměrný počet dvaceti pěti žáků. Na první pohled nic strašného, ale už na druhý je tento záměr pro menší školy likvidační, pro větší ohrožující. Vzhledem k běžnému odlivu žáků do víceletých gymnázií je běžný počet dětí ve třídách druhého stupně nanejvýš kolem dvaceti (což je v pořádku, neboť to umožnuje realizovat výuku dle požadavků současné pedagogiky i dosavadní vzdělávací politiky státu). Aby bylo dosaženo požadovaného průměru, je tedy nezbytné přeplnit třídy prvního stupně, a to daleko nad únosnou mez. Nejde o žádnou vágní obavu do budoucna, ale o reálný stav, jaký po zápisu do budoucích prvních tříd najdete na českých základních školách právě v těchto dnech. Kvůli tlaku zřizovatelů, kteří přirozeně odmítají doplácet na nenaplněné třídy, budou nynější předškoláci od září navštěvovat první třídy v počtu třiceti, někde dokonce čtyřiatřiceti žáků. Vracíme se tak k realitě sedmdesátých a osmdesátých let, naprosto neslučitelné se současnými požadavky na vzdělávání dětí a přímo popírající vývoj, jakým české školství za posledních dvacet let prošlo.
Zdá se vám, že to není zase tak zlé? Že jsme my, Husákovy děti, všichni chodili do početných tříd, a jak jsme pěkně vyrostli? Dobrá, a teď si představte, že do takové třídy nastoupí právě vaše dítě. Chtěli byste je vést k samostatnosti, kooperaci, čtenářské gramotnosti, logickému úsudku? Zapomeňte na to, nebude to možné. Na pořadu dne je frontální výuka poté, co třída bude srovnána do latě a uřvána do klidu. Uvítali byste, kdyby pedagog znal vaše dítě jménem a dokázal mu individuálně pomoci? Zapomeňte, v takovém počtu to v první třídě nedokáže ani Zlatý Ámos. Máte pocit, že by učitel měl umět vaše dítě ochránit před agresivitou nebo šikanou ze strany některého spolužáka? Nechte si zajít chuť, v tomto množství dětí se učitel o problému ani nedozví.
Můžete pak klidně chodit na učitele do školy křičet, ale na stavu věcí nic nezměníte. Reforma financování škol znamená konec kvalitní výuky, a to již nyní, kdy ještě ani nevešla v platnost. Jednou vzniklé nadpočetné třídní kolektivy už v budoucnu těžko někdo rozdělí. Škrtání peněz pro školy konečně nese své plody – po dlouhé agónii z podfinancování přichází rána z milosti…
Výhledově? Nejistota…
Chystaná změna má ovšem ještě daleko širší dopad. Slučování tříd vede k propouštění učitelů – a opět, nemluvíme o budoucnosti, ale o žhavém dnešku. Důvodem k propouštění přitom není nízká odbornost nebo nekvalitně odvedená práce, ale pouze nerozumné ministerské opatření. Každý člověk z praxe ví, že zkušení učitelé nerostou na stromech a nedodávají je ani pedagogické fakulty. Dobrý učitel zraje dlouhé roky. Přitom je po celou tu dobu jednou nohou v kriminále (jeho zodpovědnost je jen těžko vyčíslitelná) a druhou na odchodu (hlavně z důvodu směšného platového ohodnocení). Pošlete za této situace pedagoga pryč, ať si hledá jinou práci – dlouho se bránit nebude. A již nikdy, opravdu nikdy se vám do školství nevrátí.
Prozatím znamená slučování prvních tříd „pouze“ propuštění jednoho nebo dvou pedagogů na školu. Jenže slučování tříd nutně časem povede ke slučování škol. Malé školy mají často jednu třídu na ročníku – zanikne-li kterákoli ze tříd, škola nemůže dále fungovat a zaniká též. Rozlučme se proto s malými školami, jejichž rodinná atmosféra a osobní přístup k žákům poskytuje dětem jedinou skutečně účinnou ochranu před jevy, jakými jsou šikana, kyberšikana nebo drogové závislosti. Na nedalekém obzoru se rýsují organizace rozptýlené do několika budov, ústavy pro řádově tisíce žáků, kde se osobně nemohou znát ani členové pedagogického sboru. O budování důvěry a individuálním přístupu k žákům už vůbec nemůže být řeč. A o efektivním vzdělávání pochopitelně také ne.
Už teď proto učitelé dobře vědí: časem půjdeme skoro všichni. Ti, kdo budou vyhozeni první, ještě před masovým exodem, na tom budou nakonec nejlépe – mají větší šanci, že si najdou slušnou práci, která jim umožní zapomenout na to, že kdysi bývali schopnými pedagogy s ušlechtilými záměry a cíli…
Peníze jsou, ale…
Výmluva, že „je krize a šetřit se musí všude“, naprosto neobstojí. Nejde jen o to, že pokud nás má vůbec něco z krize vyvést, musí to nutně být právě vzdělání, a proto je právě vzdělávání jedinou oblastí, na které by se za žádnou cenu šetřit nemělo. Hlavní potíž spočívá v tom, že peníze v resortu zcela prokazatelně jsou, a další (například ty z evropských fondů) jsou neomluvitelně promrhávány ve zbytečných a předražených projektech typu „Sport“ (nehledě k tomu, že ministr Dobeš už pravděpodobně nedokáže evropské – rozuměj naše – peníze dokonce ani takto promrhat). Peníze se zřejmě najdou i na vyplácení astronomických odměn ministerskému poradci, který za několik měsíců nijak nedoložitelné činnosti na pramalé procento úvazku obdrží obnos, jaký si průměrný učitel nevydělá za celý rok své vysoce kvalifikované a náročné práce. Financí je tedy dost, ale způsob jejich využití v resortu je čiré zoufalství.
Zoufalství je ostatně asi jediné slovo, kterému se jednou historikové nebudou moci vyhnout, až budou s odstupem hodnotit éru českého veřejného školství za ministra Dobeše. Kde vzít naději, že to není éra poslední?